Nesrovnávejme jablka s hruškami: Proč slepé kopírování institucionálních portfolií může být past

Mnohé rodiny se při správě svého majetku inspirují investičními strategiemi úspěšných institucí, jako jsou nadace Harvardu nebo Yale. Ale zatímco instituce mají stabilní přísun nových peněz a chladnou hlavu, rodiny čelí emocím, tlaku a často nemají kam sáhnout pro pomoc. Proč je slepé kopírování institucionálních portfolií riskantní – a co by si měla každá investující rodina ujasnit dřív, než nastane krize?

Minulý týden jsem poslouchal velmi zajímavý podcast, který se zabýval investováním podle vzoru světově úspěšných institucí a fondů. Zmiňovaly se v něm například nadace Harvardu, Yale, Stanfordu nebo Nobelova nadace. Každá z těchto institucí spravuje obrovský majetek, který díky pravidelným příspěvkům štědrých dárců – často bývalých studentů a dnes úspěšných podnikatelů – neustále narůstá.

Na první pohled se může zdát, že tyto instituce mají podobné investiční cíle jako mnoho rodin: investují dlouhodobě a pravidelně z výnosů čerpají rentu. Proto není divu, že se jimi řada lidí inspiruje – nebo je dokonce slepě kopíruje. A právě v tom je podle autora podcastu hlavní nebezpečí.

Když trhy klesnou třeba o 50 %, taková instituce zhodnotí situaci a pokud její portfolio kleslo „jen“ o 40 %, může si gratulovat – porazila trh. A i kdyby klesla více, má stále jednu výhodu: může zvednout telefon a požádat své dárce o další finanční podporu.

Rodina takovou možnost nemá. Pokud rodinné portfolio klesne o 40 %, nastává mnohem větší problém. Emoce členů rodiny začnou pracovat. Často se objevují obviňování, ztráta důvěry ve správce majetku, panika. A právě emoce jsou tím zásadním rozdílem mezi institucionálním a rodinným investováním. Tlak rodiny může vést ke zbrklému rozhodnutí – prodat investice v nejhorší možný okamžik. A pak už nezbývá než vzpomínat na doby, kdy „bylo dobře“. Není komu zavolat. Nikdo neposílá další peníze.

Proto si myslím, že slepé následování institucionálních portfolií může být pro rodinu spíše pastí než výhodou.

Investující rodina by si měla zodpovědět několik klíčových otázek:

• Jaké máme hodnoty a koho nebo co chceme svým majetkem podporovat?

• Kolik z portfolia budeme chtít v následujících 10 a více letech čerpat?

• Co uděláme, pokud hodnota investice klesne o 10 %, 20 % nebo dokonce 40 %? Jsme na to připraveni?

Rodina, která si tyto otázky zodpoví a dokáže se o nich otevřeně bavit, bude lépe připravena čelit krizím. Dokáže dát svým penězům vyšší smysl – podpořit někoho, zanechat odkaz, přinést do života více radosti a lásky. S mnoha klienty tak často neřeším, jak investovat víc. Spíš se společně zamýšlíme nad tím, jak peníze dobře užít – a zároveň je uchovat tak, aby rostly rychleji než inflace.

Peníze samy o sobě nejsou cílem. Pokud se stanou jen prostředkem k dalším penězům, bývají spíš přítěží. Pokud jim ale dáme vyšší smysl, mohou být nástrojem, jak budovat něco krásného – rodinné hodnoty, vztahy i důvěru mezi generacemi.

A v takovém případě je v pořádku se inspirovat i institucemi. Ale s jasným vědomím proč. A s promyšleným plánem, jak se zachováme, když přijde krize.

Malý vtip k zamyšlení: „Když rodina kopíruje investiční strategii Harvardu, je to jako kdyby si doma koupili trenažér Tour de France – a pak se divili, že se pořád nikam nedostali.“

Třetí zásada z knihy Jak myslí milionáři : Bohatí lidé jsou odhodláni pracovat pro své bohatství. Chudí lidé jen chtějí být bohatí.

Pouhé chtění nestačí. Většina lidí říká, že chce být bohatá, zdravá a mít dobré vztahy – ale jen málokdo je skutečně odhodlaný pro to něco každý den udělat. O čem je třetí zásada z knihy Jak myslí milionáři? A proč je odhodlání tím, co odlišuje úspěšné od těch ostatních?

Tahle zásada mi dává velký smysl. Neznám nikoho, kdo by o sobě říkal: „Chci být chudý, nemocný a mít špatné vztahy.“ Většina lidí chce být bohatá, zdravá a mít kolem sebe lásku. Přesto se jen velmi málo z nás skutečně chová tak, aby toho dosáhlo.

Ruku na srdce – kolik lidí ve vašem okolí každý den opravdu něco dělá pro to, aby se stali bohatšími, zdravějšími nebo měli lepší vztahy?

Kolikrát jste slyšeli někoho říct:

• „Chci být bohatý, a proto každý den dělám to, to a to.“

• „Chci být zdravý, a proto každý den dělám to, to a to.“

• „Chci mít dobré vztahy, a proto každý den dělám to, to a to.“

Já osobně věřím, že největší důvod, proč lidé nedostanou to, co chtějí, je prostý: nevědí, co přesně chtějí. A i když to vědí, většinou pro to nedělají dost.

Existují tři úrovně chtění – a platí to stejně pro touhu být bohatý, zdravý nebo mít harmonické vztahy:

1. Chci být bohatý.

   
   

   Ve skutečnosti to znamená: „Kdyby mi bohatství spadlo do klína, nebránil bych se.“ Jenže takhle to nefunguje. Pouhé chtění je past. Člověk se utápí ve svých představách, ale reálně se nikam neposouvá.

2. Rozhodl jsem se být bohatý.

   
   

   To už je o krok dál. Je v tom více energie a odpovědnosti. Slovo rozhodnout pochází z latinského decidere, což znamená „odseknout ostatní možnosti“. Je to jasný krok vpřed – ale pořád to nestačí.

3. Jsem odhodlán být bohatý.

   
   

   To je ten opravdový gamechanger. Znamená to dát do toho všechno. Bez výmluv, bez „ale“, bez „pokud“. Znamená to, že mě nezastaví žádná překážka. Jediný, kdo mě může zastavit, jsem já sám – moje pochybnosti, moje pohodlnost, můj strach. Ale pokud se jim postavím, dojdu ke svému cíli. Takto přemýšlí a jedná člověk, který se rozhodl být tvůrcem svého života.

Možná si teď říkáte – jak to souvisí s investiční strategií institucí, o které byla řeč v prvním článku?

Jednoduše. Pokud vím, co chci, a jsem odhodlán toho dosáhnout, pak si najdu cestu. A jednou z cest je nechat se inspirovat těmi, kteří už daného cíle dosáhli.

Měl jsem tu čest strávit dva dny s Pierrem DuPontem, zástupcem osmé generace bohaté rodiny DuPontů. Dle časopisu Forbes je Pierre DuPont zástupcem sedmé nejbohatším rodiny v USA. Jeho přístup ke správě rodinného majetku je pro mě obrovskou inspirací.

Proč o tom mluvím? Protože chci naší rodině i mým klientům předávat osvědčené principy, jak budovat a spravovat majetek napříč generacemi. A proto neustále hledám cesty, jak se setkávat s úspěšnými rodinami, učit se od nich a jejich zkušenosti posouvat dál.

Jsem přesvědčen, že když jsme opravdu odhodlaní, tak cestu vždy najdeme.

Pro ty, kteří mi stále nevěří to řeknu trochu jinak: „Říkat chci být bohatý a nic pro to nedělat je jako sedět v autě bez benzínu a doufat, že se rozjede silou pozitivního myšlení.“